Jmenuje se Aloe Vera

Tak jako pšenice a olivový strom jsou pro člověka důležitými zdroji výživy, aloe je jeho nejlepším přítelem mezi léčivými rostlinami.

POZORUHODNÁ HISTORIE ALOE – AFRIKA, ASIE, AUSTRALIE , INDIE, ČÍNA, STŘEDNÍ A JÍŽNÍ AMERIKA

Záznam o lékařském užívání – egyptská sbírka lékařských receptů PAPYRUS EBERS rok 1550 před Kristem – pojednává o léčivých aplikacích sahajících až do 5. tisíciletí před n.l.

Hojivé vlastnosti aloe byly známy od dávnověku, o čemž svědčí doklady autentických svědků.

První písemná zmínka o terapeutickém použití aloe byla nalezena na hliněných destičkách pocházejícíchz období vlády sumerského krále Akkada (4. tisíciletí př. Kr.) Obrázky aloe zdobí malované vázy z archaických dob.

Egyptská kniha o léčivých prostředcích nalezená na slavném eberském papyrusu pocházejícímz XV. století před Kristem se rovněž zmiňuje o aloe jako součásti léčivých předpisů, které pravděpodobně existovaly před 3000 roky. Pro Hindy má aloe důležitý význam mezi vzácnými rostlinami athavavédy, kde zaujímá pozici jako „tichý léčitel“.

Ve Starém zákonu najdeme zmínky o aloe v posvátnýchknihách (ve SZ – Píseň Písní) a v Novém zákonu byla nalezena tato zmínka v evangeliu podle Svatého Jana: “Potom požádal Piláta Josef z Arimatie – (byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů) – aby směl Ježíšovo tělo sejmout s kříže. Když Pilát dal k tomu souhlas, Josef šel a tělo sňal. Přišel také Nikodém, který kdysi navštívíl Ježíše v noci, a přinesl asi 100 liber směsi myrhy a aloe. Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s těmi vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem“.

Aloe Vera – Kleopatřin elixír krásy

Kombinací s myrtou byla užívána jako balzamovací prostředek – ve starém Egyptě se Aloe Vera přisuzovala schopnost udržovat ženy mladé a krásné.

Faraoni ji považovali za zdroj dlouhověkosti.

Při pohřebních obřadech bylo tradicí obětovat rostlinku aloe jako symbol věčného života. Aloe pěstovaná podél cesty vedoucí do “Údolí králů“ a kolem pyramid doprovázela faraony na věčnost a při dlouhé cestě na onen svět je živila a léčila.

Vykvetlá aloe vera pak byla znamením, že zemřelý dosáhl cíle své cesty.

Kněží často používali rostliny aloe při svých pohřebních rituálech a aloe vera byla nedílnou součástí balzamovacích procedur jako “rostlina nesmrtelnosti“.

Staří Egypťané obdivovali ALOE pro její kosmetické schopnosti, a tak i Kleopatra mohla děkovat za svou krásnou pleť přípravkům obsahujícím aloe, které vyráběla její núbijská otrokyně. O legendární kráse královny Nefertiti se říká, že byla docílena koupelemi ve směsi oslího mléka a dužiny z aloe vera.

Řekové a Římané Alexandr Veliký – Aristoteles a ostrov Socotra

Hipkrates – Materie Medica (Pedanios Dioskurides)

Pro staré Řeky aloe vera symbolizovala krásu, trpělivost, štěstí a zdraví.

Hippokrates v jednom ze svých odborných pojednání popsal některé z léčivých schopností aloe vera, podporující například růst vlasů, hojení nádorů, úlevu při úplavici a bolestech žaludku.

Říká se, že v roce 330 před Kristem byl Alexandr Veliký při obléhání Gázy (Palestina) zraněn nepřátelským šípem a během dobyvačné výpravy přes Egypt se jeho rána zanítila a nehojila se. V této době mu jeho soukromý učitel, slavný Aristoteles, poslal kněze s olejem vyrobeným z aloe vera pocházející z ostrova Socotra. A byl to právě Aristoteles, kdo podněcoval Alexandra k válečné námořní výpravě na Ostrov Socotra a k získání plantáží aloe.

Dužina extrahovaná z Aloe Vera měl učinit válečníky nezranitelnými.

Pro mnoho lidí ze Středního východu byla aloe pramenem moudrosti a nesmrtelnosti. Féničané sušili dužinu listu na prášek, který balili do kozích kůží a vyváželi jej na západ do řeckořímského světa.

Římané objevili léčivé schopnosti aloe během punských válek v severní Africe.

Ke svému nesmírnému ohromení zjistili, že kartaginští vězňové používali velká množství šťávy z aloe k léčení svých zranění. V období prvního století po Kristu vychvaloval schopnosti aloe Celcius – jeden z předchůdců římského lékařství.

Rovněž Dioskoridés (40-68 po Kr., mj. autor termínu botanika), který sloužil mnoho let v římské armádě, nadšeně popsal ve své knize “De Matena Medica“ mnoho léčivých účinků aloe, například schopnost zastavit krvácení ran, hojit škrábance, otevřené rány, nežity či hemoroidy.

V tomto díle také prohlašuje, že čerstvá dužina aloe zastavuje padání vlasů a léčí oční infekce.

Plinius Starší (23-79 po Kristu) popisuje ve slavné Přírodovědě (37 svazků), nový způsob léčení úplavice vstříknutím šťávy z aloe vera do konečníku.

Beduíni Arabského poloostrova a Tuaregové žijící na Sahaře byli odedávna dobře obeznámeni se schopnostmi aloe vera, kterou nazývali “pouštní lilie“.

Obyvatelé Mezopotámie zase dekorovali listy Aloe Vera své dveře na ochranu proti různým druhům zla.

Parthové a Skytové (příslušníci íránských kmenů) se dužinou z aloe živili v dobách epidemie nebo hladomoru.

Ostrov Socotra v Indickém oceánu byl proslavený pro své plantáže léčivé aloe již od pátého století před Kristem.

Tamější obchodníci vyváželi aloe až do Číny pod názvem alo-hel a po cestě do Číny zboží prodávali i v Indii, Malajsii a Tibetu.

Jeden z prvních a nejznámějších představitelů byl doktor a filozof Avicenna, který inspiroval Hassana ihn al-Sabbah, slavného “Starého muže z hory“. Jejich doktrína zahrnovala učení všech tajemství “sedmého Sabayah“ nebo “Path of Knowledge“(cesty moudrosti), podle kterých mohli adepti získat magickou moc.

Říká se, že jedno z tajemství dlouhověkosti templářských rytířů spočívalo ve slavném “Jeruzalémském elixíru“, který byl složen ze směsi dužiny aloe, konopí a palmového vína.

 O osm století později objevil Dominique Larry, hlavní lékař u napoleonské armády v Egyptě pozoruhodné vlastnosti aloe vera, když byl osobně přítomen zázračnému léčení těžkých zranění způsobených jeho mamelukům.

Později sám použil svou šavli k osekání listů Aloe Vera, jimiž léčil slavného Grognardse z Grand Armee. I dnes v současné Indii, jsou listy Aloe Vera kladeny na pohřební hranice jako symbol znovuzrození a nesmrtelnosti.

Paracelsus vyvinul z tinktury aloe v kombinaci s myrtou a šafránem, který nazval elixír života (Elixír proprietatis).Ve slavných lékařských učebnicích ze Salerma najdeme pasáže, v nichž Konstantin africký a jehoučedníci vysoce oceňovali terapeutické vlastnosti aloe. Podobně ve své knize nazvané “Lékař aloe“věnoval Robert Dehin oslavované rostlině i báseň. Je známo, že během křižáckých výprav objevili zázračné schopnosti Aloe Vera také křesťanští bojovníci ze západu a jejich muslimští nepřátelé ji považovali za skvělý lék.

Arabové během svých dobyvačných výprav na západ přinesli Aloe Verado Španělska.

Byla to dužina Aloe Vera, která zachránila mnoho španělských námořníků na lodi Santa Maria od nemocí a podvýživy.

Kryštof Kolumbus jí dal jméno “doktor v květináči“. Po vzoru Kolumba se pak začala aloe vozit na ostatních španělských lodích. Paracelsus, slavný renesanční lékař, objevil klady Aloe Vera během svého pobytu v Salermu v Itálii a později na svých cestách do Portugalska a Španělska.

Ve svém dopise Ambergovi — oceňoval aloe následujícími slovy: “Tajuplná a záhadná aloe, jejíž zlatavá šťáva léčí popáleniny a otravu krve. Portugalští a španělští jezuitští  misionáři zavedli pěstovaní aloe v Americe. Indiáni, kteří byli obráceni na víru nazývali Aloe Vera“strom Ježíšův“.

Rostlina aloe společně s agáve byla u amerických indiánůjednou ze šestnácti rostlin považovaných za posvátné. Indiáni jedli listy aloe, které vařili v horkém popelu a používali dužinu k zastavení krvácení a k léčení ran. Hořká kvašená šťáva byla užívána k uklidnění žaludku, propláchnutí ledvin a močového měchýře – rozpuštění ledvinových kamenů a léčení kašle. V předkolumbovské Americe používaly mladé ženy z kmene Mayu GEL jako kosmeticky přípravek.

V Japonsku je aloe nesmírně populární rostlinou.

Stovky druhů se pěstují k různému použití. Aloe se používá vnitřně i vně k různým formám léčení a hojení.

V minulosti potírali Samurajové svá těla dužinou aloe, aby zahnali démony a učinili se nesmrtelnými.

Dnes se dužina aloe saponaria používá na výrobu kosmetiky a mýdla.

Aloe ferox, Aloe thraskii a aloe niarlothii se používají při výrobě kosmetických i farmaceutických prostředků. Číňané obdivují aloe stejně jako jejich japonští příbuzní a používají ji v mnoha podobách.Po staletí se aloe používala především k léčení spálenin a kožních problémů. V Li Shih-Shenově (1518-1593) seznamu léků je aloe vera uvedena jako jedna z rostlin s ohromnými terapeutickými schopnostmi a Li Shih-Shen ji nazývá “harmonický lék“.

Moderní čínská medicína používá dužinu aloe vera k léčení arteriosklerózy. Carol Miller Kent ve své knize „Aloe vera“ píše, že mast vyrobena z aloe byla součástí léků, nacházejících se na palubě kosmické kabiny, která přistála na Měsíci v roce 1969.

Práce sovětského biologa Izraele Brekhmana, považovaná dlouho za tajnou, dokazuje účinnost aloe při léčení nukleární radiace. Právě Brekhman vytvořil pojem „adaptogen“ pro vysvětlení regulačních účinků aloe na organismus.

V roce 1851 to byli Smiss a Stenhouse, kteří jako první identifi kovali základní aktivní složku aloe, kterou pojmenovali aloin.

V roce 1912 H. W. Johnstone, majitel plantáže v Kentucky, náhodně objevil hojivé účinky aloe.

Všiml si, že jeho plantážoví dělníci úspěšně léčí popáleniny z požáru dužinou z aloe.

Rozhodl se aloe pěstovat a prodávat její dužinuve formě hojivé masti.

Během 30. let Creston Collins a jeho syn vědecky testovali vlastnosti aloe a prokázali její schopnosti jako hojicího prostředku. V r. 1938 Chopia a Gosh zjistili některé z jejích základních aktivních elementů – abin, emodin (rostlinný glykosid), a stopy těkavých a netěkavých olejů.

V roce 1942 se chemický inženýr Rodney M. Stockton při své dovolené na Floridě spálil na sluníčku. Jeho přátelé mu pokryli spálená místa dužinou z listu aloe vera. Stockton byl překvapen, že bolest přestala téměř okamžitě. Zároveň byl ohromen rychlostí samotného hojícího procesu.

V roce 1947 se přestěhoval na Floridu a realizoval řadu experimentů, aby zjistil, zda byly úkazy vědecky opodstatněné.

Dále pracoval na stabilizační metodě gelu z rostliny a vyvinul kvalitní aloe-balzám, prostředek k léčení popálenin.

Ve stabilizaci čerstvé dužiny konečně uspěl koncem padesátých let Bill C. Coats, texaský lékárník, který se studiu aloe vera věnoval mnoho let. Rychlá kazivost čerstvé dužiny byla vždy jednou z hlavních překážek v komercializaci aloe. Coatsův tajný proces stabilizace, absolutně přírodní, ale poněkud komplikovaný, byl patentován.

Jeho podstatou je udržování dužiny v různých teplotách po tři dny, pak přidání vitaminů C a E plus sorbitolu (vyrábí se z kukuřičných vlasců), které fungují jako antiokysličovadla. Tento patent konečně umožnil širokou komercializaci řady produktů, které postupně dobyly svět.

V roce 1984 prokázaly studie pod vedením Ivana E. Danhofa. profesora fyziologie na Texaské univerzitě a šéfa Výzkumu laboratoře Severního Texasu, že aplikace aloe gelu na pokožku šestkrát až osmkrát urychlila přirozenou tvorbu tzv. fi broblastů (buňky pojivové tkáně produkující kolagenní vlákna, která tvoří kůži).

Jsou zodpovědné za tvorbu kolagenu, proteinu, který kontroluje proces stárnutí kůže a tvorbu vrásek.

Podle Danhofa je to především přítomnost polysacharidů v aloe gelu způsobující reorganizaci buněk v tenké ochranné vnější vrstvě pokožky. Danhof také předvedl fantastickou zvlhčující kapacitu aloe gelu, která je třikrát  až čtyřikrát větší než u normální vody.

Díky pracím japonského lékaře Fujita se svět seznámil s enzymem bradykininem (Bradykinin je přirozený fyziologicky účinný peptid způsobující rozšíření cév a pokles krevního tlaku) a kyselinou salicylovou, obsaženými v aloe gelu, jež mají pozoruhodné tišící a hojící vlastnosti.

V roce 1985 izoloval doktor Bill McAnalley z aloe vera polysacharid nazývaný acemannon, který pojmenoval carrisyn (Carrisyn je obchodní jméno acemannonu patentované Carringtonskými laboratořemi).

Přibližně ve stejné době vědci v Kanadě oddělili molekulu acemannonu, jenž se ukázal jako nositel pozoruhodných antivirových kvalit.

Od té doby vědecké výzkumy na pacientech ukázaly, že carrisyn posiluje přirozený obranný systém pacientů.

Výsledky byly potvrzeny studiemi řady jiných vědeckých pracovníků, především pak doktorem Regem McDanielem, který zdůrazňuje, že léčba založená na carrisynu, na rozdíl od ostatních způsobů, nevyvolává žádné negativní vedlejší účinky. Toto prohlášení vyvolalo samozřejmě senzaci.

Doktor Mc-Daniel prohlásil: “Zdá se, že carrisyn neutralizuje viry tím, že přeměňuje svůj proteinový obal, a tak předchází jejich přichycení k T4 buňkám.“ (Předběžná zpráva publikovaná v roce 1987 v časopisu Clinical Review)“.

Tou dobou se výzkumu aloe věnovali rovněž vědci v bývalém SSSR. Profesor Brekhman, oční lékař Vladimír Filatov, neurolog Sergej Pavlenko a řada dalších studovali pozoruhodné účinky aloe v lékařství.

Wolfgang Wirth ve své knize “Heal with aloe“ (Léčení s aloe) popisuje následující příběh: Profesor-Vladimír Filatov (1875 – 1956), významný oční odborník z Oděsy a specialista na plastické operace,byl jedním ze současných průkopníků v terapeutickém použití aloe. Nepatřil k těm, kteří se spokojí s úzkoucestou oficiální lékařské praxe. A tak jako vynikající lékař a vědec studoval různé netradiční terapie, které jehosoučasníci považovali za pověry.

Studoval homeopatii, přírodní léčbu, energii, bojoval za jednotnou medicínu a měl holistický pohled na lidi a nemocí.

Chemoterapie a léčení rostlinami pro něho měly stejnou hodnotu a měly by být při léčbě spíše kombinovány,než být proti sobě stavěny v kontroverzi. Jeho zvykem bylo říkat: “Jestliže jedna metoda nefunguje, měla by se zkusit jiná!“

Uřízl listy z aloe arborescens a dal je na 10 dní do lednice s teplotou nastavenou na – 2° C.

Potom extrahoval dužinu z těchto listů (biogenně stimulována) a injekcí ji vpravil pod kůži svých pacientů. Ke svému překvapení také zjistil, že si listy aloe vera vystavené v tlakovém hrnci teplotě 120° C udržely některé své vlastnosti, přestože enzymy byly zničeny.

Filatov léčil nesčetné pacienty přípravky, jejichž základem byla aloe (biogenně stimulovaná).

Doktor Max Brandt se pokusil vysvětlit tento proces vědecky:

“Mechanismem, prostřednictvím kterého fungují biogenní stimulátory aloe vera na centrální nervový systém. Jestliže aloe vyvolává zvýšení neurovegetativních trvání refl exů, navozuje postupně snižování jejich síly a konečně jejich úplné zmizení. Zpomalování činnosti mozkové kůry vyvolané biogenními stimulátory z aloe je považováno mnoha slavnými vědci za terapeutického ochránce. Veškeré dostupné klinické údaje ukazují na výraznou  biologickou aktivitu aloe a výrazný účinek biogenních stimulátorů na centrální nervový systém.“

Několik zajímavých příkladů z lékařských publikací:

Doktor Jonathan B. Irving z Chicaga léčil stovky sportovců stabilizovanou aloe vera. Používal jí při ošetření slunečních spálenin, lacerací (potrhání tkání), zhmožděnin, zánětů šlach a proti svalovým křečím.

Potom porovnal výsledky svých léčení s výsledky získanými používáním standardních farmaceutických produktů.

Kritéria k porovnávání byla:

Redukce bolesti, redukce otoků, zlepšení pohyblivosti, reakce a čas požadovaný ke kompletnímu zotavení. Ve všech případech byly jeho výsledky lepší než při použití známých farmaceutických výrobků a u žádného z nich se nesetkal s toxickou reakcí.

V roce 1992 publikoval doktor David E. Cormak v kalifornském lékařském zpravodaji zprávu tykající se léčení odřenin,. zhmožděnin, zánětů šlach a artritid stabilizovanou aloe vera.

Za použití stejných kritérií uvedených výše získal výsledky, které byly lepší než výsledky získané běžnými farmaceutickými produkty.

Jistý floridský chirurg specializující se na léčení sportovců zkoušel použití stabilizované aloe vera při léčení drastických slunečních spálenin, zhmožděnin, řezných ran různého druhu, krevních podlitin, zánětů šlach. Setkal se s vynikajícími výsledky – zmírněním svalové a kloubové bolesti a zkrácením času potřebného k léčení ran a spálenin.

Hildegarda von Bingem – doporučovala zábaly z aloe vera, dužinu při žloutence a zimnici a jako prostředek proti červům, první pomoc při poškození ozářením.

Aloe vera ve veterinárním lékařství

Doktor Richard Holland z veterinární fakulty na Minesotské univerzitě říká:

Aloe vera je nejuniverzálnější léčivý prostředek, jaký jsem kdy poznal.

1934 – v oficiálním lékařském časopisu v USA byly publikovány informace o využití aloe u osob s těžkýmikožními infekcemi, popáleninami, vředy a popáleninami způsobenými rentgenovými paprsky. U zkoumaných osob velmi rychle (dokonce dvakrát rychleji než při normální léčbě) ustoupily záněty, zčervenání a nepříjemné svědění. Kůže pacientů rychle získala normální vzhled. Pacientům s následky rentgenového záření aloe pomohla odstranit z povrchu kůže volné radikály, které zvyšovaly nebezpečí vzniku karcinogenních buněk.

1941 – potvrdilo se, že složky aloe zmírňující projevy popálenin a infekce kůže, jsou obsaženy v dužině, která se nachází pod kůží listů.

1950 – byly provedeny pokusy za účelem zjištění ničivého vlivu některých složek aloe na tyčinkové bakterie tuberkulózy. Jejich výsledky byly natolik dobré, že vědce povzbudily k dalším pokusům v oblasti antibakteriálního působení aloe.

1957 – na základě amerických a ruských výzkumů bylo dokázáno, že pravidelné vyplachování úst a pití šťávy z aloe působí podpůrně při léčbě infekcí dutiny ústní a paradentózy.

1963 – úspěšné ukončení pokusu tří amerických specialistů, kteří podávali šťávu z aloe 18 osobám trpícím vředy trávicího ústrojí; u nemocných došlo k zásadnímu zlepšení celkového stavu a rychlému uzdravení.

1969 až do konce 80. let –  se zkoumaly protizánětlivé, antibakteriální a antimykotické vlastnosti některých složek šťávy z aloe (mukopolysacharidy, antrachinony). Potvrdilo se, že tyto složky likvidují nebo alespoň kontrolují streptokoky a kvasinky (Candida Albicans) a jejich mutace a na rozdíl od běžných antibiotik nemají vedlejší účinky.

1978 – výzkumy amerických vědců potvrdily, že beta-sitosterol obsažený ve šťávě z aloe působí protizánětlivě a zabraňuje ukládání cholesterolu v žilách. Na základě těchto výzkumů bylo také zjištěno, že lupelol (přírodní kyselina salicylová přítomná v dužnině aloe) má analgetické vlastnosti a ničí choroboplodné zárodky.

1982 – Dr. John Heggers charakterizoval kyselinu salicylovou obsaženou ve šťávě z aloe jako analgetickou, antibakteriální a protizánětlivou složku, která působí podobně jako aspirin, ale nevyvolává negativní vedlejší účinky.

1985 – Dr. Jeff rey Bland z Linus Pauling Institute potvrdil, že pití šťávy z aloe vera upravuje trávení, zmírňuje nechutenství, normalizuje peristaltiku střev, předchází mykotickým infekcím, kontroluje kmeny střevních bakterií, zmírňuje zánětlivé stavy a překyselení žaludku, nevyvolává žádné vedlejší účinky.

1986 – vědečtí pracovníci Královského institutu v Saudské Arábii potvrdili, že dužina aloe podporuje snižování hladiny cukru v krvi u diabetiků.

1987 – v USA byly publikovány výsledky výzkumů prováděných z Carringtonových laboratořích, v nichž se uvádí, že acemannan, který byl objeven v aloe vera, má antivirové vlastnosti (působí kromě jiného na viry způsobující nachlazení, chřipku, příušnice a spalničky) a zároveň zásadně zvyšuje odolnost organismu proti infekcím a jiným chorobám.

1989 – japonští vědci nalezli uvnitř listu aloe protirakovinné složky, které napomáhají při prevenci rakoviny plic, leukémie, sarkomů a podporují odolnost organismu proti nádorovým onemocněním / acemannan, germanium/.

Funkce látek obsažených v aloe vera gelu

Aminokyseliny

– většina exogenních a endogenních aminokyselin, neboli těch, které si organismus není schopen  sám vyprodukovat (např. lysin, leucin, valin, fenylalanin, tryptofan, treonin).

Enzymy

– lipáza, amyláza, celuláza a další.

Vitamíny

– všechny vitamíny ze skupiny B včetně malého množství vitamínu B12, kyselina listová, vitamíny C, cholin adalší, které jsou rozpustné ve vodě. Minerální sloučeniny vápníku, draslíku, hořčíku, fosforu, sodíku, zinku,železa, manganu, chrómu, mědi a germánia.

Nenasycené mastné kyseliny

– kyselina linolová, linoleová, kyselina stearinová a další.

Látky s analgetickým účinkem

– přírodní kyselina salicylová a mléčnan hořečnatý.

Látky s protizánětlivým účinkem

– beta-sitosterol, kampesterol, bradykináza.

Látky s antibakteriálním účinkem

– fenoly, kyselina skořicová, lupeol, sloučeniny síry. Antrachinony (působí rovněž analgeticky, antivirově a antibakteriálně) – některé éterické oleje, rezistanol, antracén, antranol, barbaloin a řada dalších.

Saponiny

– mají stahující a dezinfekční účinky na kůži.

Ligniny

– díky nim proniká šťáva z aloe snadno hluboko do lidské kůže a orgánů

Biostimulátory

– látky, které hrají roli katalyzátorů

– urychlují regenerační a metabolické procesy.

Cukry

-mukopolysacharidy jsou polysacharidy s dlouhým uhlíkatým řetězcem, které jsou nezbytnou složkou každé živé buňky. Podle vědců jsou právě tyto látky „tajnou zbraní“ aloe vera. Předchází absorbci toxinů ze střev do krevního oběhu, vytváří neproniknutelné bariéry v buněčných stěnách, a tím chrání buňky před útoky virů,zajišťují příslušné zvlhčení chrupavčitých tkání, zajišťují správný průtok fyziologických tekutin, zajišťujísprávnou výměnu plynů v plícních sklípcích, usnadňují absorbci vody a výživných látek v trávicím ústrojí.

Jsou ideálním buněčným pojivem, posilují lidský organismus. Nedostatek polysacharidů způsobujevirové infekce, bolesti kloubů, otoky, lymfatické městnání a trávicí problémy a projevuje se nedostatečné okysličení i vnitřní intoxikace. Aloe je nejbohatším rostlinným zdrojem mukopolysacharidů, mezi nimiž má nejdůležitější úlohu acemanan, jeden z „nejúčinnějších imunostimulátorů rostlinného původu“.

Tato látka aktivizuje imunitní systém, zvláště pak makrofágy.

V r. 1997 vědci podrobili makrofágy (buňky, které ničí viry, plísně a bakterie) časově omezenému působení acemananu. Makrofágy, které byly v kontaktu s acemananem 10 minut, zničily posléze 38 % plísní. Ty, které  byly ve styku s touto látkou 60 minut zničily 98 % plísní.

ALOE VERA

– Forma účinnosti a působení má své postupy a zákonitosti

Nejdříve dochází k vyčištění střev a uvolnění nervového systému. Poté posiluje celý organismus a formou přenosu informací působí na řešení systémových problémů.

Acemanan

– působí v obranném systému a zesiluje účinek cytokinů a lymfocytů s imunologickou pamětí.

Aktivuje makrofágy

– buňky likvidují bakterie.

Aktivuje T-lymfocyty

– vysílají signál směrem k NK buňkám(zabíječi), pomáhající k likvidaci infekce.

Účinnost některých esenciálních aminokyselin

L-tryptofan

– patří mezi esenciální aminokyseliny, což znamená, že si je náš organismus neumí sám vytvořit, ale přijímá je zpotravy. Je schopna prostoupit skrze mozkovou bariéru do mozku, kde se na něj za přítomnosti pyridoxinu(vitaminu B6) přemění na serotonin.

Serotonin je biologicky aktivní látka – přenašeč nervových vzruchů v centrálním nervovém systému.Podílí se na procesech, které ovlivňují naši náladu a psychický stav vůbec. Nedostatek způsobuje změnu nálady, depresi, poruchy spánku, podrážděnost vedoucí až k agresivitě. Nedostatek serotoninu může být způsoben nedostatečným příjmem tryptofanu a může hrát roli i při vzniku závažných psychických poruch, jako je schizofrenie či maniodepresivní psychóza.

Melatonin je hormon, který ovlivňuje biologické rytmy, konkrétně cyklus spánku. Jeho množství v těle(rovněž závislé i na množství přijatého tryptofanu) určuje kvalitu spánku i regeneračních procesů probíhajícíchve spánku.

Organismus dále vytváří z tryptofanu vitamin B3 – vitamin ovlivňuje srdeční činnost a zprostředkovaně se podílí na regulaci krevního tlaku. Ovlivňuje metabolismus tuků a cukrů. Udržuje zdravou a čistou pokožku. Podílí se na vzniku acetyl koenzym A, který je důležitou látkou v Krebsově cyklu.

L-arginin

(volný i vázaný) se nalézá ve větších množstvích v lidském spermatu, kde působí jako stimulátor hybnosti spermií. Je důležitou látkou pro zachování správné činnosti srdce. L-arginin je schopen proniknout hematoencefalickou bariérou a stimulovat vylučování lidského růstového hormonu hypofýzou. Hladina růstového hormonu začíná klesat po 23. roce věku. Stárnutí snižuje sekreci růstového hormonu, což způsobuje přibývání tukové tkáně, ubývání svalové tkáně, zpomalování hojení, snížení elasticity kůže a imunitních reakcí.

Kladné účinky l-argininu:

Zvýšení tvorby kolagenu (proteinu, jež je součástí kostí, chrupavek, kůže a šlach). Urychluje proces hojení. Zvyšuje počet spermií a jejich pohyblivost. Detoxikuje amoniak (močovinový cyklus je eliminací amoniaku přeměnou na močovinu, která se vyloučí močí). Minimalizuje involuci brzlíku po zranění. Stabilizuje negativní dusíkovou bilanci, tím zlepšuje stav oběhového systému.

Polymerace řetězová reakce: metoda identifikace aloe

By Dr. Steve Orndorff , Ph.D.

Universita Phytoceuticals, Inc. USA

Polymerace = řetězová reakce to je laboratorní technika pro identifi kaci původu, která dovoluje DNA z vybrané oblasti genomu odhalit a srovnávat proti známým DNA sekvencím. Metoda je užívána na lékařskou diagnózu genetických chorob, ve vědecké kriminalistice a jako standardní nástroj molekulární biologie. V testech se rozlišuje mezi Aloe capensis, Aloe aborescens , Aloe barbadensis. Gen DNA rostliny je charakteristický pro každý druh. Metoda poskytuje jasnou detekci aloe, identifikaci jejího rostlinného původu a kvality.

Aloin a rovněž emodin se vyskytují zcela záměrně v kůži listů aloe, neboť jejich výrazně hořká chuť a silný projímavý účinek chrání rostliny aloe před divokou zvěří. Na lidský organismus působí aloin a emodin projímavě, ve vysokých dávkách mohou být nebezpečné a obvykle vyvolávají alergické reakce.

Kvalitní aloe vera gel z aloe musí být zbaven těchto látek, proto se při zpracování rostlin odděluje dužina od listů. Aloe vera gel, který tyto látky neobsahuje, je při užívání zcela bezpečný i ve vyšších dávkách.

Izolovaný aloin a emodin se následně používají k výrobě některých projímadel.

Zdroj: časopis Forever